Mezinárodní mediace, která se zaměřuje na řešení mezinárodních i vnitrostátních konfliktů, se může na první pohled jevit odlišně od mediace například rodinné. Mediátor v tomto případě musí být nejen odborníkem na mediaci, ale také dobře obeznámen s mezinárodním kontextem dané situace. Cíl však zůstává stejný – dojít k dohodě, nalézt co nejpřijatelnější řešení pro všechny zúčastněné strany a ideálně dosáhnout toho nejcennějšího – míru.
Sven Koopmans, mezinárodní právník, vyjednavač, mediátor a politik, který v současnosti zastává funkci zvláštního zástupce EU pro blízkovýchodní mírový proces, přináší komplexní pohled na to, jak mezinárodní mediace funguje, kdo je jejím mediátorem a s jakými nástrahami se při ní musí počítat. Své zkušenosti a postřehy shrnuje v knize: Negotiating Peace: A Guide to the Practice, Politics, and Law of International Mediation (v překladu: Vyjednávání míru: průvodce praxí, politikou a právem mezinárodní mediace). Na rozdíl od rodinné mediace má ta mezinárodní často blíže k politickému vyjednávání, přičemž role mediátora je aktivnější.
Tato forma mediace vyžaduje důkladnou a často zdlouhavou přípravu. Mediátor musí detailně prostudovat nejen okolnosti konkrétního případu, ale také širší kontext a vnější faktory ovlivňující konflikt. Teprve poté přichází samotný proces mediace.
Kdo může být mezinárodním mediátorem?
Aby mohla mediace vůbec proběhnout, musí s ní obě strany souhlasit – a tedy i se jmenováním konkrétního mediátora. Pokud je mediátor příliš aktivní, může být podezírán z podjatosti, naopak pasivita může vést k obvinění z nečinnosti. Mediátor tedy kráčí po velmi tenké hraně a může být kdykoli odmítnut.
I když by mediaci mohli vést vrcholní státní představitelé (např. prezident či premiér), obvykle tuto roli delegují – často kvůli možnému střetu zájmů nebo nedostatečné odborné zkušenosti.
Za mediátora bývá vybrán někdo, kdo je přijatelný pro obě strany konfliktu. Přesto se občas stává, že si jedna strana slibuje od výběru mediátora jisté výhody. Zkušený mediátor však musí zůstat nestranný a svou neutralitu hájit za všech okolností.
Jak strany mediátora posuzují?
- Působí jeho země v konfliktu neutrálně, nebo je nějak angažovaná?
- Je mediátor politikem nebo profesionálním zprostředkovatelem?
- Má vazby na region, kterého se konflikt týká?
- Může jeho náboženská nebo politická orientace ovlivnit průběh mediace?
- Jaké má zkušenosti a odborné zaměření – potřebují strany spíš právníka, diplomata nebo odborníka v konkrétní oblasti?
- Je mediátor muž nebo žena – a budou strany ochotné jednat s ženou v roli mediátorky (například v některých regionech Blízkého východu)?
Strany mohou mediátora odmítnout i v případě, že byl oficiálně jmenován například OSN.
Úspěšný mezinárodní mediátor musí mít kromě odbornosti také silné manažerské a organizační schopnosti. Často pracuje v týmu – s odborníky na komunikaci, asistenty, zapisovateli či bezpečnostními pracovníky.
Bezpečnost je v mezinárodní mediaci klíčová. Mediátoři bývají chráněni na základě Úmluvy OSN, a pokud nelze zajistit bezpečí přímo v oblasti konfliktu, přesouvají se jednání do bezpečnějších lokalit.
Mediace bývá často ovlivňována dalšími aktéry – státy, mezinárodními organizacemi, mocnostmi nebo institucemi, jako je EU či Světová banka. Ty mohou do procesu vysílat své zástupce, což nemusí být vždy v souladu s původní koncepcí mediace.
Mediátor může také iniciovat přizvání dalších stran – například zástupců zasažených komunit, odborníků, ženských skupin nebo armády, je-li to nutné pro porozumění situaci. Klíčové je však udržet počet účastníků přiměřený a mediátor musí umět rozhodnout, kdo je skutečně důležitý pro dosažení dohody.
Dohody v mezinárodní mediaci
Dosažení plné dohody bývá časově i obsahově náročné. Často je úspěchem už částečná dohoda. Typy dohod zahrnují:
- Omezenou dohodu – řeší jen některé části konfliktu.
- Dočasnou dohodu – např. příměří, nebo přístup humanitárních organizací. Může vést k trvalému míru (např. Nepál).
- Rámcovou dohodu – vytváří prostor pro další vyjednávání a následné dohody.
Mediátor musí volit strategii vedení jednání – zda začít těžkými tématy (což může vést k výraznému posunu, ale také odradit strany), nebo začít tématy méně zásadními (což může přispět k atmosféře spolupráce, ale zároveň oddálit řešení hlavního problému).
Zásadními pilíři úspěchu jsou respekt, důvěra a aktivní naslouchání. Mediátor musí dbát na svou nestrannost a pečlivě zaznamenávat výsledky každého jednání, aby bylo možné na ně navazovat a směrovat vyjednávání k dohodě.
Mezinárodní mediace je jedním z mála nástrojů, který může řešit konflikty dotýkající se států, národů, etnik i jednotlivců. V případech, kdy selžou diplomatické prostředky, rezoluce či vojenské tlaky, může být právě mediace klíčem k ukončení násilí a ochraně lidských životů.
Pokud jsou strany ochotny jednat – často i z vyčerpání nebo zoufalství – je na mediátorovi, jak rychle a efektivně dokáže navrhnout realistické, férové a mírové řešení. Čím složitější konflikt, tím větší je tlak na něj samotného – ale také tím větší je význam jeho práce.